O vojenské pouti jsem věděl už více jak rok. Věřil jsem, že díky tomu, že teď máme na škole i kaplana, bude možnost navštívit toto památné poutní místo větší, než loni. Proto mě ani nepřekvapilo, když Martin Vařeka přišel do našeho společenství s nabídkou účastnit se této pouti. Věděl jsem, že tentokrát si již tuto událost nenechám ujít.

Nebudu se zabývat popisem svého předcestovního nadšení a příprav, každý, kdo někdy někam jel a těšil se, to zná. Důležité je, že 17. května ve dvě hodiny opouštěl autobus se studenty Univerzity brány kasáren Babákova. Teď už nebylo cesty zpět. Ale to se nikomu ani nechtělo. V Praze jsme, po krátké pauze, kdy nás přišel navštívit hlavní kaplan Tomáš Holub, nastoupili do připraveného autobusu. Čekalo nás více jak 24 hodin cesty až na jih Francie, k úpatí Pyrenejí. Když jsme konečně dorazili do stanového tábora vojáků, byla to skutečně obrovská úleva. Mnoho lidí si v tu chvíli říkalo, proč už se nelétá letadlem, jako dříve. Ovšem kdybychom letěli s ostatními letadlem, přijdeme o jeden cenný den volna, který jsme díky tomu měli v pátek.

Ještě ten večer jsem nastupoval do služby, jako první. Nebylo to nic složitého. Jediným úkolem bylo hlídat stany, aby se kolem nich nemotal nikdo cizí a potom také být v táboře jako kontaktní osoba pro případ potřeby. Vzhledem k tomu, že se služba střídala po třech hodinách, nejednalo se o nic náročného. Následovala tedy první obhlídka české části tábora. Stany s ubytováním po šesti až osmi lidech, plátěná skládací lehátka, záchody v tureckém stylu (díra do země), i když značně modernizované a hlavně čisté. Únava z cesty ale tohle všechno překonala, dokonce ani řev ze spodní části tábora, kde sídlila Německá výprava, mi nebránil v klidném spánku.

Druhý den začíná nástupem, setkáváme se na malém plácku nad táborem. Vše jak má být, s hlášením a pořadově. Nejprve nám kaplan Martin říká několik informací k duchovnímu programu dne, nabízí hned ráno mši svatou v místní kapli. V duchu tiše souhlasím, že určitě půjdu. Nastupuje Gamil, který nám jen upřesňuje pravidla chování v táboře, odchody a návraty a zdůrazňuje, abychom se chovali vojensky. Nejsme tu jen na dovolené. Po rozchodu se rozutíkáme na snídani. Snídaně jsou dobré - čaj, káva nebo čokoláda a k tomu dvě bagety, jogurt, máslo a džem nebo med, kdo má hodně sladké chutě, bere si nugetu. V devět hodin se skupinka lidí schází opět na našem malém nástupišti a pod vedením Jarka Kníchala vyrážíme do kaple na ranní mši. Kaple je zážitkem sama pro sebe, beton a kameny a skleněné výplně. Atmosféra je skutečně krásná, mše ještě krásnější. Martin po mši vyzývá k prohlídce Lurd s výkladem. Ve tvaru tak vyrážíme vstříc památkám. Někteří se odpojují a mizí v místních malých obchůdcích se suvenýry a náboženskými předměty. Ostatní procházejí celý poutní areál, je skutečně oddělený od všeho nákupního ruchu, jak Martin sliboval. Fotoaparáty cvakají, každý se snaží zachytit maximum vnější krásy Lurd. Rozcházíme se každý svou cestou. Já nejprve mířím do hlavní baziliky, která má tři patra. Procházím postupně spodní patro, pak vstupuji do krypty nad ním a nakonec do původního kostela, který je postavený na skále nad jeskyní, kde došlo ke zjevení. Pak přecházím přes řeku na druhý břeh, kde je kostel sv. Bernadetty. Je to hodně moderní betonově-skleněná stavba. Bohužel uvnitř probíhá zrovna bohoslužba za nemocné, takže se tam nedostaneme, kostel je uzavřený a hlídaný vojáky. Zůstáváme venku a prohlížíme si řeku, má zvláštní barvu. Obvyklý zelenohnědý říční odstín je zde zbarvený značně doběla, nejspíš vlivem vápence v podloží. Protože se do kostela zřejmě ještě dlouho nedostaneme, vracíme se Štěpánkou kolem obchůdků do tábora na oběd.

Obědy jsou kapitola sama pro sebe. Dvě bagety, zeleninový salát, konzerva stravní dávky a k tomu jogurt a láhev vody. Ne každá konzerva a ne každý salát vyhovuje chuťovým buňkám středoevropana, jen málokdo skutečně dojídá všechno. Je ale třeba říci, že porce jsou takové, že nikdo netrpí hlady i když sní jen polovinu. Na výběr je vždy ze dvou různých jídel, která obsahují velký podíl zeleniny a často také luštěnin. Vodou na nás také nešetří. Není se ani čemu divit, teploty přes den překračují 25 stupňů ve stínu a ve městě není moc míst, kam se dá před pálícím sluncem schovat.

Odpoledne využívají někteří k návštěvě města, část výpravy odpočívá v táboře. Někteří vyrazili na nedaleký kopec s rozhlednou. Podmínkou je návrat před odchodem na slavnostní zahájení pouti. V šest hodin večer už stojíme na prostranství před bazilikou a vyčkáváme. A pak všechno najednou začíná, přicházejí jednotlivé delegace s vlajkami a doprovodem vojáků, po nich následují vojenské hudby. Zvuk irské dudácké kapely se nese celým náměstím. Bohužel Češi zvolili tichou a částečně zpívanou píseň, která v hluku davu hodně zaniká. Rozhlížím se po ostatních výpravách. Někteří zvolili historické uniformy a tak v davu vynikají svou barevností. My to doháníme křikem, kdykoli moderátor představuje Českou republiku. Podle slov lidí z doprovodu jsme byli nejvíce vidět. Moderátor cosi promlouvá, bohužel francouzsky. Nerozumím ani slovo, proto radši fotím jako o život. Dozvídáme se, že papežská garda slaví letos 650 let od svého založení. Poté má proslov francouzský vojenský biskup a tím zahájení končí, jednotlivé hudby odcházejí, odcházejí delegace. My se vracíme na večeři do tábora. Večeře je shodná s obědem, jen výběr konzerv je jiný.

Po večeři se dozvídáme, že ve městě bude koncert vojenských hudeb a dostáváme také instrukce, kde najít naše. Bohužel nemáme informace o ostatních. Lákají nás Irové, protože klasickou dechovku známe. Dudácká kapela je něco jiného. Koncerty začínají v devět a trvají hodinu. Během té doby obejít celé město a poslechnout si co nejvíce kapel je nemožné, jsou jich tu dvě desítky. Vyrážíme nejprve najít hudbu z Roudnice. Jejich stanoviště je na náměstí, okolo několik stovek lidí, kteří poslouchají, jak vojenská kapela hraje písničky současné populární hudby. Poslouchám a fotím, tohle budou nezapomenutelné vzpomínky. Pak se zvedáme a vyrážíme najít Iry. Mají prý být kdesi u řeky, ale nemůžeme najít nic. Ve skupině asi patnácti lidí se vracíme k bazilice, kde se má konat oslavný průvod od jeskyně zjevení do kostela sv. Bernadetty. Jsem přespočetný, proto se odděluji a vydávám se dokumentovat celou akci. Poprvé lituji, že jsem si nekoupil fotoaparát s desetinásobným zoomem. Večer zakončujeme v hospůdce, dáme si jedno pivko a jdeme spát. Sobota má být ještě náročnější, než pátek.

Sobotní ráno začíná opět nástupem a snídaní. Poté odcházíme do města, čeká nás zapalování symbolické svíce za mrtvé a padlé vojáky. Svíčku zapaluje náměstkyně ministra obrany za účasti celé výpravy, včetně hlavního kaplana, vojenského přidělence ČR ve Francii a dalších vysokých funkcionářů armády. Modlitbu pronáší Jan Kozler, kaplan Hradní stráže. Vojáci usazují svíci mezi ostatní, vyjímá se svou žlutou barvou. Následuje skupinové focení u svíčky, pak odcházíme na českou mši do baziliky. Kázáním nás provází Tomáš Holub. Je třeba říci, že velmi poutavě a pěkně. Celá mše je samozřejmě postavena na vojenském životě, proto i přímluvy a kázání jsou o vojácích a jejich službě.

Po bohoslužbě utíkáme zpátky do tábora. Náměstkyně se chce přijít podívat, proto budeme mít slavnostní nástup. Dokonce máme i trubače z vojenské hudby, celý nástup získává zvláštní atmosféru. Náměstkyně v doprovodu Gamila a generálů prochází tábor, povídá si s námi a ptá se nás na dojmy a pocity. Jde s námi na oběd, kde máme možnost si s ní promluvit, stejně tak s pány generály. Někteří toho skutečně využívají a ptají se na různé otázky z vojenského života a zejména na problémy spojené se studiem. Bohužel často je odpověď všech lidí taková, že oni nemohou nic změnit, protože chyba není na jejich straně.

Na programu je křížová cesta pod vedením Martina Vařeky. Jednotlivé přímluvy k zastavením jsou směřovány do vojenské oblasti, každé zastavení čte jiný člověk. Postupně procházím tak cestou Kristova utrpení až ke vzkříšení. Na konci se vracíme do tábora, kde je možnost využít kaplanů ke svátosti smíření a nebo osobnímu rozhovoru.

Poslední částí sobotního programu je Průvod světla. Dostáváme svíčky s kornouty, aby nám vítr nesfoukával plamen. S hudbou v čele vyráží výprava z tábora, procházíme celé město a lidé se otáčejí, fotografují a tleskají. Přicházíme na náměstí, kde nás pořadatelé řadí vedle Němců a Chorvatů. Čekáme, než bude průvod zahájen a krátíme si čas povídáním s ostatními vojáky. Pak průvod začíná, zapalujeme svíčky a pomaličku se dáváme do pohybu. Někomu od svíčky chytá i kornout. Vypadá to úžasně, když se městem táhne svítící had. Lidé se k nám přidávají a zase odcházejí. Průvod je v podstatě jedna velká modlitba, modlitba nekonečného růžence. Mezi jednotlivými desátky se vždy zpívá několik slok Ave Maria, při refrénu letí ruce do vzduchu.. Mimochodem, jako jediná výprava ze všech máme žluté kornouty, zatímco ostatní mají bílé. Žluté ovšem vypadají lépe. Průvod postupně prochází městem, až dorazíme k bazilice, kde je konec. Večer opět zakončujeme v hospůdce. Tato je však hodně hlučná, proto rychle mizím a odcházím spát. Velice se mi to vyplatilo.

V neděli ráno se rychle balíme, abychom byli po návratu připraveni odjet. Poslední událostí, která také zakončí celé putování, je společná mše před bazilikou. Začíná v deset hodin, slunce nám pálí do zad a během několika málo minut je horko k nevydržení. Láhev vody, kterou jsem si vzal ráno, mizí velmi rychle a na konci mše už je prázdná. K mé velké smůle je mše opět francouzsky, takže z kázání nerozumím ani slovu. S koncem mše končí také oficiální část pouti, nám už zbývá jen několik hodin do odjezdu. Kluci i holky běhají po táboře a vyměňují odznaky, barety, ale i celé uniformy. Jeden takto získává za české maskáče německou uniformu speciálních jednotek s odznaky potápěčů. Jen je mu trošku malá. Dáváme si poslední oběd, dobalíme své věci a opouštíme tábor. Máme před sebou opět více jak 24 hodin v autobuse na cestě do Prahy a další hodiny na cestě do Brna. Přijíždíme v pondělí v noci, unavení, plní zážitků a šťastní.

Michal Polan

Další informace o akci byly publikovány na www.army.cz