Nádpis jsem záměrně ponechal v angličtině, protože toto setkání bylo zcela mezinárodní. Každý rok pořádá AMCF a ACCTS MMI setkání pro vedoucí pracovníky jednotlivých MFC, kam se s AKA hlásíme.

I když je toto setkání každoroční, několik let trvalo, než jsme zde opět vyslali naše zástupce. Plánování nebylo úplně jednoduché a trochu na poslední chvíli. Jinak řečeno, tak jak nás k tomu Bůh vedl :-). Ale nakonec jsme vyrazili.

Přes různé sněhové bouře, které trápily Evropu před a po setkání, byla cesta tam i zpátky snadná a příjemná. Místo vojenského "Církevního domu" Britské armády mělo zvláštní historii a charakter. Téma tohoto roku bylo "Staré základy, Nové začátky". Musím se přiznat, že trochu rezonovalo s jedním z témat 19. setkání AKA, kdy jsme mluvili o historii reformace a reformace, jak ji můžeme dělat i dnes. Na setkání bylo mnoho seminárů i setkání v menších skupinkách, kde jsme se zamýšleli nad otázkami vedení i učednictví, nad otázkami, jak jsme byli v historii formování evangeliem a jak dnes můžeme ovlivňovat naší křesťanskou vírou vojáky sloužící v armádě.

O tomto setkání se by dalo napsat mnoho. Zmímním ale tři věci, které se mě osobně dotkly nejvíce.

Ta první byla ekumenická povaha tohoto setkání. Většina účastníků se hlasila k reformovaným nebo protestantským círvím, ale společenství bylo rozšířeno jak o bratry a sestry z Ortodoxní círvke, tak Římsko katolické církve. Všichni jsme přitom byli a jednali jako jeden. Hodně to připomínalo naši AKA, která je pořád takovým neuvěřitelným zázrakem. Náš přístup, naše vize a naše soudržnost zaujala mnohé.

Druhou věcí byla společná bohoslužba. Už dlouho jsem nebyl součastí tak živého a otevřeného společenství, kde se všichni cítili dobře, kde na prvním místě byl Bůh, modlitla a chvála. Někdo by mohl namítnout "vždyť tak to je na každé bohoslužbě, na každé mši ...". Něco ale bylo jinak - hluboko uvnitř to hýbalo snad všemi.

Třetí a velmi milá událost bylo naše setkání se Zolim a Lenkou ze Slovenska. Slovensko je rozhodně historicky mnohem "kresťanštější" zemí, než Česká Republika, no něco jako AKA tam zatím není. Nemusím asi zmiňovat, jak jsme si podobní (ano, většina lidí v Lubbecke na nás překvapeně koukala a ptali se, jak to, že si rozumíme :-). Proto bychom byli velice rádi, kdybychom pomohli věřícím vojákům OSSR vytvořit něco podobného, z čeho se už téměř dvacet let těšíme u nás.

Na závěr mohu jen říct, že setkání bylo pro nás velkým povzbuzením. Vidět, co všechno se děje kolem nás, čím si kdo prochází a kde všude vítězí, pokud zůstává věrný Bohu, nás zase posunulo kus dopředu.

Za AKA Kamil Golombek a Vladan Vlček