Každé jubileum s sebou přináší více příležitostí ohlédnout se zpět, hodnotit věci dobré i méně vydařené, případně přemýšlet o budoucnu. Podobně tomu tak bylo i v Asociaci křesťanů v AČR (zkráceně AKA), která nedávno oslavila 10 let své existence.

Své desáté výročí AKA oslavila v rámci víkendového setkání, které proběhlo ve dnech 12. -14. září v Evangelickém středisku u Chotěboře. Přítomno bylo přes 30 dospělých účastníků doplněných o mnoho dětí. Jak takové setkání probíhá je určitě nejlepší vidět, slyšet a zkusit na vlastní kůži, protože některé věci, zejména atmosféra či prožitky, se velmi těžko popisují jen pomocí psaného slova a fotografií. Přesto se o to pokusíme.

Pátek je vždy zahajovací den, někteří lidé se teprve poznávají, proto je zahájení pro navození příjemné atmosféry velmi důležité. Na různých pracovních setkáních či menších konferencích, kde se lidé příliš neznají, bývá často zvykem, že se každý pár větami přede všemi představí. Což je docela dobrá věc, která na minulých setkáních také přiměřeně fungovala. Má to ale i své nevýhody. Jednak to navozuje atmosféru formálního pracovního setkání spíš než přátelského posezení, jednak některé z nás velké seznamovací akce poněkud znervózňují a v neposlední řadě po desátém proslovu řada z nás neví, jak se jmenovalo prvních devět lidí, natož kde pracují, odkud jsou atd. Tentokrát jsme tedy program poněkud upravili a po uvítání a nezbytných formalitách jsme účastníky rozdělili do několika skupin, kde byli nově příchozí promícháni s těmi, kdo AKA znají již mnoho let. V těchto skupinkách mají lidé nejen možnost se lépe poznat, ale mohou i mnohem otevřeněji diskutovat na různá témata. Jako nosné téma jsme zvolili na první pohled zcela zřejmou věc: Co to AKA vlastně je, proč existuje, a proč jsem na setkání přijel i já? Ono to totiž vůbec jasné není, protože většina z nás navštěvuje svá "mateřská" křesťanská společenství a AKA je něco navíc.

A ještě jedno téma bylo v pátek na pořadu dne. Téma vcelku těžké, tak že dokázalo vychladit i dost odvážné a rozhodné. V Bibli, například v tzv. desateru, je psáno "nezabiješ". A my jsme vojáci a v konečném důsledku jedním z hlavních úkolu vojáka je zabíjet. Jde to vůbec dohromady? Mnoho z nás si může myslet, že se nás to netýká, že jsme na pozici, kde prostě tuto otázku řešit nemusíme. Ale je tomu skutečně tak? Stále více českých vojáků vyjíždí do zahraničních misí, které mohou mít různé přívlastky, jen ne "poklidné". AČR má ve své moderní historii své první padlé. O statistice "zabitých rukama českých vojáků" sice nic nevíme, ale to není podstatné. A netýká se to pouze bojových jednotek. Do mise se může dostat prakticky každý a když už jednou v misi je, do situace, kdy bude nucen zbraň použít, se může dostat velmi snadno. Jsem tedy jako křesťan připraven zabíjet a zároveň se s tím vnitřně vyrovnat? Tuto otázku si ale po vynechání slova "křesťan" vlastně může zkusit zodpovědět každý voják - jsem jako voják připraven zabíjet, případně za zabití nést odpovědnost?"

Sobota je hlavním dnem celého setkání. Tento rok jsme v "inovacích" pokračovali a jedním z výsledků byla krátká ranní setkání zaměřená na studium Bible a modlitbu. Nebylo jisté, jestli vůbec někdo přijde, případně kolik nás bude a jak to bude přijato. Témata si zvolili a celé připravili dva mladí důstojníci, Pavel Jáger a Martin Lojda. Oba to měli možnost v poměrně nedávné době studovat a trénovat na speciálním programu v USA, v Coloradu ve Skalistých horách. A jak to dopadlo? Jak se zdá, příště budeme muset vstávat ještě dříve, protože se to hodně líbilo a 20 minut bylo prostě málo.

V sobotu jsou vždy dva bloky přednášek. Témata jsou různá, řečníci také. Tentokrát byli pozváni bývalý hlavní kaplan AČR (současný poradce ministryně obrany) Tomáš Holub a tajemník evangelikální aliance Jiří Unger.

Tomáš Holub nazval své téma, "Jdeme spolu, ačkoliv nejsme stejní". Hovořil o ekumenismu, o tom, jak by mohl či měl ekumenismus vypadat a jak to pak často dopadá v praxi. Dokázal vysvětlit jasným způsobem, co nás jako křesťany (v našich luzích a hájích se jedná především o katolíky a evangelíky) ještě stále rozděluje, ale především co nás spojuje. V neposlední řadě velmi prakticky probíral relativně novou tradici AKA, a tou jsou dvě bohoslužby. Jedna je vždy katolická, druhá pak v evangelikálním duchu. Neprobíhají však současně, ale v různý den, aby měli všichni možnost se zúčastnit obou.

Diskuze k přednášce Jiřího Ungera se strhla vlastně ještě dříve, než začala, protože její název zněl až poněkud provokativně: "Díky Bohu, že je pondělí". Vlastní přednáška ale byla výborná úvaha nad tím, co je to shon, nestíhání, co je či má být důležité, co se jako důležité jenom tváří a taky jak některé věci změnit. Opravdu platí, že ten správný čas pro křesťany je víkend? Jen tehdy máme více času na děti, na Boha, chodíme do sboru či do kostela? Je naše zaměstnání jen nudná činnost, kterou musíme nějak přetrpět, protože správná práce křesťana je jen "duchovní"? (Obě přednášky stejně jako přednášky z minulých let je možno stáhnout ve formátu MP3 v sekci "Ke stažení" )

Samozřejmě nejen duchovní stravou je křesťan živ a tak se sobotní večer nesl v duchu již tradičního táboráku, jemuž předcházel zcela netradiční táborák jen pro malé děti, které pak nejen mohly jít dříve spát, ale především si mohly táborák a "opékaní klacíků" užít bez rušivého elementu ve formě "dospěláků".

Bylo by též trestuhodné zapomenout na odpolední "siestu" ve formě nelítostného fotbalového zápasu, kde nikdo neznal bratra a to ani když by oním bratrem byl kaplan. (nutno podotknout, že hráčem zápasu by po zásluze mohl být vyhlášen právě kaplan). Méně otrlé povahy volily procházku po nádherném okolí střediska či blbnutí s dětmi na trampolíně případně v bazénku s plastovými kuličkami.

Ještě bychom se rádi vrátili k tématu ekumenismu, které je pro AKA charakteristické a svým způsobem unikátní. Nejen v České republice, ale ani ve světě neexistuje mnoho ekumenických společenství, kde by vedle sebe na jedné bohoslužbě seděli katolíci a protestanti a již desátým rokem se nejen navzájem tolerovali, ale i naprosto přirozeně se bavili a diskutovali o odlišnostech mezi jednotlivými církvemi, a často docházeli k závěru, že těch rozdílů mezi křesťanskými církvemi zas až tak moc není a ty nejdůležitější věci jsou v podstatě totožné. Atmosféra při bohoslužbách je většinou tak živá a silná, že mnohým "chodí mráz po zádech". Při jedné z bohoslužeb si připomínáme ještě jednu věc, a to naši jednotu. I když nemůžeme z některých příčin společně přijímat symboly smrti Ježíše Krista, chléb a víno, v rámci Svatého příjímání nebo Večeře páně, jejich náhrada ručně pečeným chlebem a kuličkami hroznového vína je natolik symbolická, že se stala téměř nedílnou součástí našich bohoslužeb.

Na tomto místě bychom rádi poděkovali duchovní službě AČR, tedy našim kaplanům. Jsou to právě oni, kdo celebrují či vysluhují tyto bohoslužby. Jen pro pořádek, katolickou mši svatou letos celebroval vojenský kaplan Jan Pacner a druhou v evangelikálním či protestantském duchu, tentokrát na způsob, který používají v Církvi adventistů sedmého dne, vysluhoval vojenský kaplan Zdeněk Mikulka.

Kaplan Zdeňek Mikulka

Katolické Svaté přijímání

Na závěr tohoto článku bychom chtěli zmínit ještě dvě důležité věci. Tou první byla návštěva manželů Sue a Earl Casnerových z USA, kteří zde zastupovali ACCTS (Association for Christian conferencing, teaching and service). ACCTS je organizací, která se zaměřuje na povzbuzení a pomoc křesťanům především v ozbrojených složkách po celém světě. Casnerovi byli také u počátků AKA, pomáhali a stále pomáhají svými zkušenostmi a i tentokrát byli pro všechny zúčastněné velkým povzbuzením.

Manželé Sue a Earl Casnerovi

Tou druhou je možná nová vize AKA, resp. její konkrétní rozšíření. Před tímto setkáním jsme jako organizátoři cítili různé pochybnosti o smyslu a cílech AKA. Od roku 1998 se mnohé změnilo. Na začátku jsme hledali odpovědi na to, co se sebou máme vůbec dělat, jestli se vůbec máme o něco snažit. A jak jsme se mnoho let učili společně vycházet, katolíci, evangelíci, protestanti, letos mohl každý vidět, že jsme se naučili poměrně hodně. Jak již bylo zmíněno výše, takovýto skutečně živý ekumenismus a ještě k tomu v armádě není jen tak někde k vidění. Proto bychom se rádi pokusili o "export". Pro začátek bychom chtěli zkusit oslovit vždy jeden s ČR sousedící stát, kde existuje vojensko-křesťanské společenství podobné AKA, pozvat je k nám a sdílet radost z jednoty i s ostatními.

Kamil Golombek a Honza Jezl

Pozn. Článek v (snad jen) mírně pozměněné formě by měl vyjít v A-Reportu