Letošní setkání AKA jsem očekával trošku v rozpacích, protože se poměrně krátce před jeho konáním zásadním způsobem změnily okolnosti mého dalšího profesního působení. V poslední době všemi tolik diskutovaná reforma armády mi totiž pomohla dospět k řešení mého dlouho oddalovaného rozhodnutí zda odejít ze služby v AČR. Nebudu se v těchto řádcích rozepisovat o svých důvodech, proč tak činím. Prozradím jen, že neodcházím proto, že bych musel, či byl od další služby odrazen. Prostě cítím Boží volání jít trošku jinou cestou. To o co se chci podělit je to, že je skvělé, že jsem našel díky společenství, které se AKA snaží vytvářet, potřebné povzbuzení a to nejen duchovní, ale i lidské. Na druhou stranu, ale také z názorů vás všech, se kterými jsem měl v průběhu víkendu možnost mluvit, cítím, že poslední vývoj v AČR je v řadách vojáků vnímán s velkou obavou jak o vlastní existenci, tak s pocity zklamání, že se mnoho věcí zdá být horšími než dříve. Myslím, že je třeba si i v těchto hektických dnech zachovat zdravý odstup a přesvědčení, že i to zlé může Pán nakonec použít k dobrému. Chci proto touto cestou vybídnout ke společné modlitbě o moudrost pro všechny, na kterých leží odpovědnost, za další vývoj nejen v armádě, ale i naší společnosti jako takové.

Letos se nás ve Ždírci sešlo zase o něco víc než v loni a to znamená vždy zase o trošku víc organizačních „starostí“, ale musím říct, že jsem si to letos na rozdíl od loňského ročníku užil. Je sice pravda, že jako hlavní organizátor jsem neměl moc času na program a z přednášek si odnáším jen útržky, ale i ty útržky složené dohromady a bezvadná atmosféra mi daly prožít naprosto pohodový víkend. Asi ze všeho nejvíc si letos cením času stráveného v rozhovorech s novými lidmi a s manžely Dowesovými, se kterými jsem měl možnost prožít ještě celé nedělní odpoledne po skončení programu ve Ždírci a kteří letos byli našimi čestnými hosty z organizací AMCF a ACCTS, což jsou mezinárodní asociace, zabývající se podporou podobných armádních společenství jako je naše AKA.

Myšlenka, kterou si odnáším: „I ve válce můžeš prožívat hluboký Boží pokoj“ (voj.kaplan – kpt. Pavel Ruml, ve své přednášce Boží pokoj v těžkých životních situacích), přičemž tou válkou nemusí být vždy zrovna válečný konflikt, ale třeba životní zkouška nebo rozhodnutí, které člověk musí vybojovat.

Petr Trefil